Kromě toho, že Michal Tereska pracuje jako projektant a vychovává handicapovaného syna Míšu, ve volném čase působí také jako trenér para hokejistů v Pardubicích a asistent trenéra reprezentace. Díky tomu se letos mohl zúčastnit světového šampionátu, který se konal v Ostravě a kde se českému týmu povedlo probojovat mezi čtyři nejlepší týmy světa. „Turnaji se dostalo velké mediální pozornosti a o para hokeji se dozvěděli i lidé, kteří o něm v životě neslyšeli,“ řekl Michal Tereska, kterého jsme vyzpovídali po zápase Pardubic proti Zlínu.

Hned na začátku si pojďme ujasnit pojmy. Říká se správně para hokej nebo sledge hokej?

To je změna, která v podstatě nastala v loňském roce. Oficiální sledge hokej se přejmenoval na para hokej. Jedná se vlastně o sjednocení všech para sportů, aby to bylo stejné jako ve zbytku světa.

Které týmy v současnosti trénujete?

Momentálně působím v Pardubicích jako hlavní trenér para hokejistů a od loňského roku pomáhám také s přípravou české reprezentace jako asistent trenéra.

Jak jste se k tomu dostal?

Co se týká Pardubic, poprvé jsem se s para hokejem setkal, když bylo Míšovi asi pět let. Chtěl jsem, aby Míša, který od miminka hokej zbožňoval, mohl jezdit na sledge hokejových saních. To byla moje motivace. Zjistil jsem, že v Pardubicích funguje klub a postupně jsem se dostal do kontaktu s místníma klukama. Začal jsem jim vypomáhat, a tím se naše cesty zkřížily.

Kluci tenkrát trénovali tím stylem, že vedoucí a kapitán družstva byl zároveň i jejich trenér, což je ze saní samozřejmě trochu složitější. Pokud chcete trénovat i sebe, tak na to většinou nemáte čas. Z mé výpomoci se tak postupně stala trochu větší výpomoc, až jsem najednou zjistil, že stojím na střídačce, mám licenci a vlastně je trénuju.

A pokud jde o reprezentaci?

Pokud jste u para hokeje stejně jako já sedmým rokem a máte v týmu i reprezentanty, tak je zkřížení cesty s hlavním repre trenérem zákonité. Slovo dalo slovo a vzešla z toho nabídka pomoci přípravě reprezentace a takové věci se prostě neodmítají. Můžu tak nejen přispět svou troškou do mlýna, ale zároveň je to i obrovská zkušenost pro mě samotného.

Co pozice trenéra obnáší?

Urvat po večerech hodně času, a to buď na trénování, nebo na dohánění práce. Liga zabírá přes zimu zhruba 12 víkendů a do toho se přidávají také zápasy s reprezentací. Na oplátku za to ale získáte spoustu zážitků a pohyb v super kolektivu. Ta parta, která se pohybuje kolem pardubických Mustangů, je neskutečná. Ať už, co se týká nejlepších fanoušků v lize, nebo samotných hráčů.

Jak často v Pardubicích trénujete?

Snažíme se trénovat minimálně jednou týdně, s tím, že je to ale samozřejmě hlavně o individuální přípravě. Každý se musí zaměřit na sebe a dát tomu maximum.

Co vás na pozici trenéra nejvíce baví?

Někdo by mohl říct, že křičet na ostatní (smích). Je to prostě komplexní obrovitánský zážitek – ať už když se daří a vyhráváte, při tréninku, když můžete sledovat, jak se kluci neustále zlepšují, nebo když vidíte, že klub funguje a jsou na něj prostředky. A to především v dnešní době, kdy se finance na sport shánějí opravdu těžko. Nám se ale daří peníze na sezónu získat, takže kluci mohou místo sezení doma sportovat, a to dokonce na ligové úrovni a někteří i jako zástupci reprezentace.

 

Jak se k para hokeji může člověk dostat?

Úplně nejjednodušší je najet si na internetové stránky www.hokej.cz, kde uvidíte podkategorii para hokej. Tam už si pak můžete najít jednotlivá města, kde se hraje, a také kontakty na jejich zástupce. Potom jen stačí přijít na trénink a být plný elánu. Důležité je pak mít spoustu energie a udržet se u toho.

Je vybavení pro para hokej drahé?

Saně stojí zhruba kolem dvaceti až čtyřiceti tisíc. Hokejky se pohybují kolem tisíce korun za jednu. Výstroj je stejná jako u hokejistů, ale samozřejmě záleží na postižení. Para hokejisté většinou nemají kalhoty, ale musí mít chrániče ramen, rukavice i přilbu. Oproti klasickému hokeji musí být přilba s mřížkou. Boty jsou stejné jako brusle, akorát mají odmontované nože, aby to byla pevná bota. V porovnání s klasickým hokejem je to totiž mnohem drsnější a tvrdší sport.

Jak byste popsal úroveň organizace v Pardubicích?

Organizace je tady podle mě skvělá. Na to, že to je všechno amatérský sport a vedoucí družstva je zároveň hráč a kapitán, tak se nám pro kluky daří získávat špičkové podmínky. Nemusí si v podstatě platit vůbec nic, protože klub se jim snaží dát kompletní výstroj a zajistit jim i čas, aby mohli být na ledě. Hradí jim také dopravu a všechno za ně zařizuje. Poté je to hlavně o samotných hráčích, aby k tomu náležitě přistupovali.

A co úroveň organizace na národní úrovni?

Reprezentace je samozřejmě schovaná pod Českým svazem ledního hokeje. Letos se díky mistrovství světa a velké snaze repre kouče Jirky Břízy a lidí kolem něj podařilo dostat ji skoro na poloprofi úroveň.

V čem může para hokej handicapovaným pomoci?

Určitě v té nejjednodušší věci. Nesedět doma, dostat se do super kolektivu a začít žít.

Může se do para hokejového života zapojit i veřejnost?

Samozřejmě, každý může přijít fandit. Celkově u nás působí osm týmů, které jsou rozmístěné po celé republice. Takže nejjednodušší je najít si čas, zjistit si informace a přijít fandit přímo na zápas.

Máte nějaký oblíbený moment nebo vzpomínku z para hokeje?

Ta je samozřejmě spojená s účastí na mistrovství světa. To, jak jsem na střídačce slyšel hrát českou hymnu po zápasu s Norskem, bylo něco neskutečného. Přes osm tisíc lidí na tribunách, česká hymna, vlajka nahoru. Absolutně vás to rozseká. I když o tom teď mluvím, tak se ve mně emoce dál perou. A to si myslím, že s emocemi jinak zdárně bojuju.

Jak byste turnaj výsledkově zhodnotil?

Já si myslím, že byl veleúspěšný. Porazili jsme norské profíky. Amerika s Kanadou bohužel žijí v jiném světě a celá Evropa nemá takovou základnu jako oni, takže se to nedá srovnat. Byla trochu výhoda, že tam kvůli distancu nebylo Rusko, které patří do top trojky. Koreu, která je taky profesionální, se nám v boji o bronz nepodařilo překonat. Ale brambora je pro nás samozřejmě neskutečný úspěch.

Čekali jste před mistrovstvím takový ohlas od fanoušků?

Rozhodně ne. Postupem času se všechno začalo nádherně nabalovat a to, co se odehrávalo, bylo neskutečně emotivní. Klobouk dolů před fanoušky za to, co předváděli na zimním stadionu, a také před realizačním týmem. Jiří Šindler a lidé kolem něj dokázali nemožné. Vždyť záběry z mistrovství promítali dokonce i na kostkách během zápasů NHL.

Jak vnímáte informovanost společnosti o para hokeji?

Po úspěchu na mistrovství světa, se kterým nikdo dopředu nepočítal, je informovanost určitě větší. Každý den byla vyprodaná aréna, běžely přímé přenosy v televizi a hráčům se dostalo obrovského uznání od pana Záruby, pro kterého to byl také neskutečný zážitek. Myslím si, že informovanost je momentálně taková, že když řeknete para hokej, tak vám pět nebo šest lidí z deseti řekne, že už o něm přinejmenším slyšeli. Předtím u sledge hokeje to takové nebylo.

Zažívá tedy para hokej po mistrovství světa v Ostravě boom?

Určitě zažívá. V každém klubu se objevil nějaký nováček. U nás to jsou například tři kluci, ve Spartě dva. Teď už to je samozřejmě jen o tom, aby u toho sportu vydrželi, aby je to chytlo a aby si to trochu v sobě srovnali, že se jim díky para hokeji otevírají velké možnosti. Pavel Doležal, který se stává základním kamenem reprezentace, se tam dostal už po třech letech, začal poznávat svět a cestoval do cizích zemí. To je ta největší motivace pro kluky, kterým dal život za uši. Para hokej jim dává možnost se nadechnout, poznat svět a jít nějakou pěknou cestou dál.

Jaké jsou ambice českého týmu do budoucna?

Nezůstat jen u úspěchu ze světového šampionátu a zkusit si sáhnout na medaili na mistrovství Evropy, které se bude konat příští rok. No a pak uvidíme. Směr české reprezentace je k paralympiádě a úspěšnému reprezentování naší republiky.

Comments are closed.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com