Jak bys definoval funkci asistenta ve škole?
Aby se škola mohla postarat o děti se speciálními vzdělávacími potřebami, musí pro ně najít asistenty, kteří jim během výuky pomohou s tím, aby co nejlépe zvládaly probírané učivo. Děti ale nejprve musí s rodiči navštívit pedagogickou poradnu a teprve podle toho, jaké postižení nebo speciální potřeby mají, se odvíjí náplň práce jednotlivých asistentů. Ti se pak snaží o to, aby děti v rámci učení dosáhly svých nejvyšších možností.
Jak ses k práci asistenta dostal?
Původně jsem se chtěl věnovat sportu a po střední jsem se přihlásil na olomouckou FTK, kde jsem z důvodu zranění neprošel talentovými zkouškami. Tou dobou jsem se ale už dva roky podílel na přípravě festivalu Hudba pomáhá. Práce s handicapovanými dětmi mě nadchla a rozhodl jsem se, že bych se tomu rád věnoval i v budoucnu. Šel jsem proto studovat speciální pedagogiku do Litomyšle a k práci asistenta mi následně pomohla paní učitelka Tomanová, která učí těžce mentálně postižené děti na speciální škole.
Co musí člověk absolvovat a jaké vzdělání potřebuje, aby se mohl stát asistentem?
Existují různé způsoby, jak toho dosáhnout. Nejjednodušší je udělat si speciálně-pedagogický kurz na asistenta, kde po několika zkouškách a sezeních člověk dostane diplom o jeho absolvování. Další možnost je tříleté studium vyšší odborné školy zaměřené na speciální pedagogiku. Tam se studenti seznámí s jednotlivými poruchami a mají šanci věnovat se různým odvětvím, kam patří třeba etopedie nebo logopedie. Koncem je pak absolutorium, což je v podstatě něco mezi maturitou a státnicemi, po jehož splnění se člověk stává diplomovaným specialistou.
Věděl jsi na začátku, co práce asistenta obnáší, nebo tě v praxi něco zaskočilo?
Počítal jsem s tím, že to bude fyzicky i psychicky náročné. Brzy jsem si ale uvědomil, že každé dítě je jiné a s každým se musí také jinak pracovat. Nikdy nejde na všechny brát stejný metr. Co mě zaskočilo, bylo to, že někteří učitelé vůbec nemají pro děti se speciálními potřebami pochopení. Nevěnují se jim, je jim jedno, jaký mají handicap, a nemají zájem se v dané oblasti vzdělávat.
A překvapilo tě něco i v pozitivním slova smyslu?
Samozřejmě. Díky této práci jsem zjistil, že děti s handicapem se někdy chovají lépe než jejich vrstevníci, jsou velice šikovné a často i mimořádně inteligentní.
Bál ses při nástupu do školy, že nebudeš vědět, co máš dělat?
Určitě jsem byl zpočátku nervózní a v mnoha situacích jsem si nebyl jistý, jak se zachovat. Ale od toho je praxe. Postupem času jsem se naučil, co udělat líp a kdy změnit přístup. Momentálně už je to mnohem lepší a většinou vše probíhá bez problémů. Nějaká nezkušenost se samozřejmě čas od času projeví, ale proto se stále učím a snažím se odkoukat od kolegů, co udělat lépe.
Jaká je v současné době tvá pracovní náplň?
Momentálně dělám asistenta dvěma dětem. Prvním z nich je Tomášek Lněnička, který učivo zvládá dobře, ale nestačí ostatním po fyzické stránce. Kromě toho mám na starosti ještě holčičku, která trpí autismem a Aspergerovým syndromem, a ta naopak potřebuje pomoc spíše v učení a některých sociálních věcech nebo situacích. Nově po vyučování také doučuji děti, které potřebují dohnat zameškanou látku nebo něčemu nerozumí.
Jak ses dostal k tomu, že asistuješ právě Tomáškovi?
Tomíka jsem poprvé potkal v Morašicích, kde jsme pro něj na fotbale vybírali peníze, a s jeho tatínkem jsem se znal už z dřívějška. Po ukončení studia jsem začal shánět práci a poslední týden v srpnu mi zavolala paní učitelka Tomanová s tím, že na druhé základce shánějí asistenta pro jednoho klučinu na vozíku. A to byl právě Tomášek.
Vzpomínáš si, jak probíhal váš první společný den?
Když rodiče Tomíka poprvé přivezli do třídy, všichni jsme na sebe trochu koukali, protože jsme se už v Morašicích potkali. Pak jsme se ale blíže seznámili, řekli jsme si, s čím Tomášek potřebuje pomoct a které věci naopak zvládá sám, a domluvili jsme se, jak budou naše společné dny probíhat. Svou práci jsem začal tím, že jsem mu pomohl dojít do tělocvičny, kde měla paní ředitelka proslov k začátku školního roku.
Co obnáší tvůj běžný den s Tomáškem?
Když ráno přijdu do práce, nejprve počkám, než rodiče Tomáška přivezou. Do třídy ho na vozíku většinou dopraví mamka nebo taťka a já si ho pak od nich převezmu. Moje následující práce spočívá v tom, že Tomíka přesouvám z vozíku na jeho speciálně upravenou židli a zase zpět, nosím mu učebnice a pomůcky, pomáhám mu na záchod a přepravuji ho na oběd pomocí schodolezu. Občas mu taky poradím s učivem, ale jde hlavně o tu fyzickou pomoc, jako je nošení, ježdění s vozíkem a překonávání různých překážek. S Tomáškem jsem pak celý den až do doby, než si ho vyzvednou rodiče.
Jaký máte s Tomáškem vztah?
Většinou se k sobě chováme jako kamarádi. Ačkoliv se to možná na první pohled nezdá, Tomášek je rošťák s roztomilou tváří, který se ve škole umí rozjet. Hlavně teď, když je neustále na vozíku, často jezdí po chodbě a dělá tam různé otočky a klukoviny. Já si s ním občas taky zablbnu, protože si oba potřebujeme vyčistit hlavu.
V čem se liší situace, kdy pomáháš dítěti s mentálním handicapem?
Když je dítě mentálně v pořádku, má práce obnáší pouze fyzické úkony, jako je přesouvání a přenášení věcí. Pokud se ale jedná o mentální handicap, musím se snažit, aby dítě udržovalo pozornost v učivu, aby sledovalo učitele a přemýšlelo o tom, co se v tu konkrétní dobu probírá. To bývá velice těžké, protože takové děti lehce ztratí pozornost. Beru ale situaci takovou, jaká je, a snažím se, aby se všechny děti někam posouvaly a co nejvíce zvládaly učební látku.
Vnímáš rozdíl mezi tím, jestli asistuješ chlapci, nebo dívce?
Určitě je tam velký rozdíl. Kluk s klukem si obvykle sedne, ale u dívek často záleží na povaze. Holčičky si zároveň často rozumí spíše s asistentkou a lépe se učí právě s ní nebo s paní učitelkou.
Stíháš ve třídě vykonávat i jiné činnosti, nebo se plně věnuješ asistenci?
Věnuji se hlavně dětem, kterým dělám asistenta, ale pokud je to možné, snažím se pomáhat i ostatním spolužákům nebo paní učitelce. Když potřebuje něco vytisknout, zalaminovat nebo nastříhat, tak jsem vždycky k dispozici. Pokud je učitel nemocný, jsem připravený také učit a nově pomáhám i s doučováním.
Budeš i v dalších letech asistovat stejným dětem?
Bývá zvykem, že po nějakém čase dítě dostane jiného asistenta, který má jinou metodu nebo s dětmi jinak pracuje. To může dítě nastartovat a začne se díky tomu lépe učit. Samozřejmě se ale stává, že přijde nový asistent a dítě se v učivu zhorší, protože bylo zvyklé na svého starého asistenta. Myslím si, že já s Tomáškem zůstanu po celou dobu, co to půjde, dokud bude moct jezdit do školy.
Když odcházíš z práce, přemýšlíš o tom, jak tvůj den probíhal?
Většinou si rekapituluju, co jsem ten den mohl udělat líp a jinak. Pak se s tím další den snažím pracovat, abych dětem dokázal co nejvíce pomoci. Také o své práci hodně přemýšlím. Vzhledem k tomu, jaké je Tomáškovo postižení a co pro něj bude znamenat do budoucna, si to i já v sobě ponesu po celý život.
Je podle tebe práce asistenta náročná?
Když se člověk podívá na to, že asistent celý den jenom sedí a hlídá děti, může si myslet, že je to vlastně jednoduché. Ale opak je pravdou. Je psychicky náročné být neustále mezi školáky, kteří křičí, zlobí nebo nedávají pozor, a v případě dětí s handicapem to může být ještě dvakrát těžší. Kromě toho má asistent samozřejmě velkou zodpovědnost za to, aby se dětem nic nestalo.
Co je tedy v roli asistenta důležité?
Asistent hlavně musí umět najít recept na to, jak děti zaujmout, aby se učily rády a jednotlivé předměty je bavily. Zároveň se člověk nesmí bát občas děti okřiknout nebo napomenout, aby si nemyslely, že si mohou všechno dovolit.
Jaké vlastnosti by podle tebe měli asistenti mít?
Nejdůležitější je být odolný proti nemocem (smích). Asistenti jsou totiž v celodenním kontaktu s dětmi, které neustále kašlou a smrkají, takže základem je dobrá imunita. Co se týče vlastností, asistent by měl být hlavně hodně trpělivý. Nesmí být cholerik a nesmí snadno vybuchnout, protože pokud by děti okamžitě seřval, určitě by to nebylo moc výchovné.
Dále by měl dokázat dětem poradit a měl by být také vzdělaný, aby jim mohl své vědomosti předávat. Některé věci se ale samozřejmě taky učím znovu nebo za pochodu a musím si je opakovat, protože si nejde pamatovat všechno. Kromě toho je důležité charisma a schopnost s dětmi komunikovat nejen o školních povinnostech, ale i o tom, co je baví. Asistent si zároveň musí umět zajistit respekt. Když ho děti nebudou poslouchat nebo si s ním nebudou rozumět, tak to nebude fungovat.
