Hudba pomáhá

„Chceme zachovat rodinnou atmosféru, ale zároveň příznivcům nabídnout něco nového“

Klasické koncerty letos pořadatelům festivalu Hudba pomáhá sice překazila současná situace, o to usilovněji se ale vrhli na přípravu alternativy, kterou si lidé budou moci vychutnat formou večerního pořadu. Mezi nejdůležitější členy organizačního týmu, bez nichž by tato akce rozhodně nemohla vzniknout, patří Dominik Kalivoda, který pracuje v České televizi, dělá rozhlasové dokumenty a v rámci festivalu má pro letošní ročník na starosti celou režii živého přenosu.

O co se během příprav festivalu běžně staráš?

Kdo sleduje facebookovou stránku Hudba pomáhá, tak určitě ví, že se tam každý rok objeví video představující rodinu, které během daného ročníku pomáháme. A samozřejmě také několik medailonků, díky nimž fanouškům a návštěvníkům postupně odkrýváme jednotlivé členy organizačního týmu, jejich náplň práce i motivaci, proč vlastně chtějí ostatním pomáhat. Mým úkolem je kompletní výroba těchto videí. To znamená natočit je, snažit se ze všech účinkujících na kameru dostat maximum, pomoci jim, aby nebyli nervózní, materiál následně sestříhat, upravit zvuk a barvy a výsledný produkt pak předat lidem, kteří video nasdílí do světa.

Letošní ročník je od toho loňského ale značně odlišný. Co to znamená pro tebe?

Na jednu stranu mám o několik úkolů méně, na druhou stranu je té práce ale daleko více. Videa pro původní verzi čtrnáctého ročníku jsme totiž stihli natočit už v létě, jejich zpracování ale můžeme odsunout na další rok. Tím, že se nová podoba festivalu pro letošek přesouvá na obrazovky a do rádia, se mým hlavním úkolem stalo to, že musím vzít veškeré naše nápady a vyrobit z nich audiovizuální balíček, který poté pošleme divákům a posluchačům domů. Zároveň je potřeba myslet i na to, aby myšlenka a atmosféra zůstaly pokud možno co nejbližší té, na jakou jsou návštěvníci festivalu zvyklí.

Co všechno tedy bylo a bude pro letošní ročník tvým úkolem?

S týmem Hudba pomáhá jsme museli vytvořit koncepci a obecnou představu, jak by to celé mělo vypadat. Společně s Karlem Teleckým jsme pak dali dohromady scénář, který se postupně dostal také k ostatním – kapela začala trénovat vybrané skladby, moderátoři si začali připravovat témata a všichni další členové týmu začali pracovat na tom, co během příprav festivalu spadá do jejich kompetencí.

Já jsem pak měl za úkol vymyslet, jak to všechno obrazově zpracujeme. Musel jsem tedy rozhodnout, kolik budeme potřebovat kamer, obvolat kameramany, vymyslet s hlavním kameramanem a osvětlovačem svícení, barevnou koncepci a dekorace přenosu, domluvit střihače, propojit techniky se zvukařem a dalšími techniky, kteří budou zajišťovat internetové připojení a samotné „dopravení“ signálu k divákům.

Následovala technická obhlídka místa natáčení, kde jsme si všichni řekli, jak to bude vypadat, co je možné, a co není. Poté jsem již rozdal všem konkrétní úkoly a snažil jsem se dohlédnout na to, aby všechno šlo dohromady s celkovou myšlenkou programu a vyvolalo to v divácích ty emoce, které chceme. Také jsem samozřejmě sepsal technický scénář, ve kterém je uvedeno, čím se bude začínat, v jaký moment co která kamera točí a kdy dostanou moderátoři jaký pokyn.

Jak rychle ses dokázal pozměněné verzi festivalu přizpůsobit? Co na tom bylo nejhorší?

Celý rok 2020 mě naučil se přizpůsobovat hodně rychle (smích). A myslím si, že nejsem jediný, kdo to tak má. Nic bych nepopsal jako vyloženě nejhorší, ale spíš jako nejsložitější. A to je pro mě vymyslet na papíře všechno do co největšího detailu, aby pak na místě byl prostor pro řešení nečekaných situací a také možnost pro improvizaci nebo zdokonalování jednotlivých částí přenosu.

To, že si letos návštěvníci mohou užít festival ve formě živého přenosu, s sebou nese velký kus práce. Co bylo z tvého pohledu nejsložitější vymyslet a zařídit?

Zachovat co nejvíce atmosféru a myšlenku festivalu Hudba pomáhá. Zkrátka, aby divák, který je zvyklý každoročně chodit na koncerty, nepocítil téměř žádný rozdíl. A paradoxně přinést divákům i něco nového a jiného, než na co si většina vyznavačů kultury musela v letošním roce zvyknout, čímž myslím hraní kapel a divadel na kameru.

Proč jste se vlastně rozhodli udělat čtrnáctý ročník ve formě večerního pořadu? Jaké to má podle tebe výhody?

V podstatě jsme měli dvě možnosti – buď letos festival úplně zrušit, nebo vymyslet něco jiného. A protože Karel Telecký věděl, že jsem v letošním roce už několik takových akcí dělal, oslovil mě, zda bychom nemohli dát něco společně dohromady. Co se týče výhod, jde hlavně o to, že se na festival konečně dostanou úplně všichni a nikdo nemusí být smutný, že na něj nezbyly lístky. Další výhodou je pak to, že pomocí takového pořadu můžeme oslovit úplně cizí lidi a rozšířit tak myšlenku, že je důležité pomáhat svým sousedům, i za hranice našeho regionu.

Musel ses kvůli letošnímu živému přenosu něco nového naučit? A získal jsi díky přípravám festivalu nějaké cenné zkušenosti?

Během příprav festivalu uplatňuji hlavně to, co jsem se naučil v práci a ve škole. Zkušenosti se, dle mého, ale dají získat úplně ze všeho, obzvláště pak z přímých přenosů. Zároveň mě baví vymýšlet v této době formáty, které by si za normálních okolností nikdo netroufnul uskutečnit.

Jak se na letošní ročník vlastně těšíš? Budeš hodně nervózní?

Určitě! Přímý přenos je totiž velký výzva, protože na všechno je ve výsledku jenom jeden pokus. A ten prostě musí vyjít! 🙂

Myslíš, že by se takový formát dal použít i v budoucnu?

Na to nedokážu úplně lehce odpovědět, protože to, co dělám, je má práce (a zároveň i sen), pro kterou jsem se rozhodl. Čím víc příležitostí dostanu, tím samozřejmě lépe pro mě. Ovšem pro festival je spíše důležité, aby se lidé potkávali a naplno společně prožívali ten přítomný okamžik. To „tady a teď“.

Nakonec ještě čtenářům prozraď, jak lze tvou současnou práci zkombinovat s náročnými přípravami festivalu?

To je taky docela zajímavé. Na jednu stranu je práce méně, ale zároveň i více. Jak se v letošním roce zachází s lidmi z oblasti kultury (a já mám ten titul – umělec na volné noze), asi všichni víme. Přichází tak dny, kdy člověk má opravdu volno a může třeba celý den sedět s knížkou. Jenomže pak se najednou vyklube tolik práce a akcí, že pomalu nevím, kam dřív skočit. Ti starší a zkušenější mi ovšem říkají, že v mé profesi je to tak vždycky, tak ať si zvykám. Takže… si zvykám (smích).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *