Jak jste vnímaly to, co se Davídkovi přihodilo?
Tereza: Já jsem byla zrovna doma, když se to stalo. Byl to pro mě obrovský šok, do dneška je to to nejhorší, co jsem kdy zažila. V tu chvíli jsem neměla v hlavě nic jiného než to, aby nám ho zachránili.
Jana: Já jsem byla zrovna venku s přáteli, když se to Davídkovi přihodilo. Kamarádka mi volala, že je u nás sanitka. Nejdřív jsem si myslela, že je to sranda, ale pak jsem zavolala domů a zjistila jsem, že je to pravda a co se vlastně Davídkovi stalo. Byl to pro mě taky velký šok.
Nela: Já jsem byla tenkrát moc malá, v tu chvíli jsem to ještě tolik nevnímala.
Dokázaly jste si představit, co všechno bude Davídkovo postižení obnášet?
Tereza: Na začátku když se to stalo, jsme to všechno se sestrami tolik nevnímaly. Až zhruba v devíti nebo deseti měsících, když nelezl a neseděl a nebyl prostě jako ostatní batolata, jsme věděly, že něco není v pořádku. Mamka s ním začala cvičit Vojtovu metodu a jezdili na rehabilitace do Jánských lázní. Pořád jsme si ale nedovedly představit, že na tom bude až takhle. Myslely jsme si, že začne normálně chodit.
Jak to fungovalo doma, když byl Davídek v nemocnici?
Jana: Babička k nám hodně chodila, protože Kája byla malinká a bylo potřeba se o ni postarat. Když se mamka s Davídkem vrátili z nemocnice, doma fungovalo všechno zhruba stejně jako předtím, akorát jsme se všichni točili hodně kolem něj. Nenastal v podstatě žádný velký rozdíl. V tu chvíli jsme to s holkama nebraly tak, že by bylo něco moc jinak, důležité bylo, že byli doma.
Jak vnímáte Davídkovo postižení? Co pro vaši rodinu znamená?
Nela: Když někam jdeme, tak je všechno soustředěné hodně kolem bráchy. Nemůžeme tolik chodit na všechny akce jako dřív a nemůžeme společně bez nějaké pomoci dělat aktivity, které bychom všichni chtěli.
Tereza: V tomhle věku to vnímáme ještě víc než dřív. Když někam jedeme, musí tam být hlavně bezbariérový přístup, aby se tam dalo projet s kočárkem a abychom se mohli dostat, co nejblíže to jde. Davídek je už docela velký a těžký a nedá se jednoduše nosit jako dřív. Teď už to ale bereme tak, jak to je, že mu musíme všichni pomáhat a že je prostě takový.
Jak vás ovlivnil Davídkův handicap?
Tereza: Nejvíc to asi pociťujeme teď, když jsme starší. Když je ve školce s ostatními dětmi a vidíme ho, že s nimi nemůže běhat a hrát si tak, jak by chtěl. To nám je pak hodně líto.
Nela: Podle mě si ale víc vážíme zdraví než dřív. Teď vidíme, jak je to důležité.
Ovlivňuje péče o Davídka váš volný čas?
Tereza: Nejvíc je to podle mě ovlivněné u Káji. Nastoupila teď do první třídy a mamka se jí nemůže věnovat tolik jako nám dřív, protože se musí starat hlavně o Davídka.
Jana: Nemáme doma pevně dané činnosti. Když mamka potřebuje s něčím pomoct, tak se na
nás vždycky obrátí. Doma pomáháme všechny a nevadí nám to.
Co nejraději děláte jako rodina?
Nela: S Davídkem hrajeme hodně karty, třeba prší nebo Dobble. To nás hodně baví a je to teď jeho oblíbená činnost. Když hrajeme o bonbóny, tak je nadšený.
Tereza: V létě rádi chodíme na koupaliště a společně grilujeme.
Kája: Koukáme spolu na pohádky, hlavně na Prasátko Pepinu.
Co máte na Davídkovi rády?
Jana: Je hodně zábavný a inteligentní. Dělá si srandu i ze sebe, usmívá se, dělá různé obličeje a říká nám neustále něco vtipného.
Tereza: Vždycky umí odpovědět v tu pravou chvíli něco vtipného. Je to srandista a užívá si to.
Nela: Jen bývá občas vzteklý, když něco chce nebo když něco není podle něj.
Čím vám udělá největší radost?
Tereza: Hlavně když dělá pokroky. Teď když začal chodit, tak jsme si to všichni užívali a zkoušeli jsme s ním chodit a pomáhat mu.
Jana: Mamka ho zkoušela doma pustit a naproti němu stál někdo jiný, kdo ho chytil. Postupně se pak trochu rozchodil, máme z toho teď velkou radost.
Jaká je vaše oblíbená vzpomínka na společný čas s Davídkem?
Tereza: Když jsme byli v Chorvatsku, tak jsme před apartmánem měli terasu. Seděli jsme tam celá rodina a volali jsme přes videohovor babičce. Pořád jsme jí říkali, ať si taky zapne kameru, abychom ji viděli. Babička to ale pořád zakecávala, že neví, jak na to. Dáda si pak najednou sednul blíž a volal na ni: „Babi, ale my tě pořád nevidíme!“ Pak jsme se hodně nasmáli.
Nela: Když jsem se jednou vrátila z prázdnin a ptala jsem se Davídka, jak se měl, tak řekl: „Bez tebe špatně!“ To mě hodně potěšilo.
Jezdíte za Davídkem do lázní? Cvičíte s ním doma?
Nela: Všichni se jezdíme společně podívat, jak se v lázních mají.
Tereza: S bráchou cvičí hlavně mamka. My se s ním protahujeme v rámci hry, děláme s ním sedy lehy a podobné cviky.
Jana: Davídek je hodně závislý na mamce a s námi většinou ani cvičit nechce.
Setkaly jste se s nějakou negativní reakcí okolí?
Nela: Jednou ve škole. Spolužačka od nás ze třídy narážela na Davídkovo postižení a vůbec se mi to nelíbilo. Vůči Davídkovi mi to bylo líto, ale snažím se to neřešit.
Tereza: Pozitivní reakce zažíváme častěji. Dneska jich je spousta. Třeba děti ve školce chtějí Davídkovi hodně pomáhat a hrát si s ním, mají ho rády a vždycky se na něj těší.
Znáte festival Hudba pomáhá? Těšíte se na koncerty?
Jana: Určitě ho známe všechny ze sociálních sítí.
Nela: Byly jsme se podívat na koncertě pro Bereniku a taky na koncertě Michala Hrůzy. Většinou ale nemá kdo hlídat Davídka a Káju, tak nemůžeme jít.
Tereza: Teď se chystáme s Davídkem na všechny koncerty a moc se těšíme. Určitě to s ním
bude sranda.
