Míšův denní režim se v průběhu roku řídí hlavně povinnou školní docházkou, ale musí se přizpůsobit také velkému množství aktivit, které jsou spojené s jeho handicapem, jako jsou různá rehabilitační cvičení a protahování. „Začínali jsme s reflexní Vojtovou metodou a Bobathovou metodou a postupně jsme přidávali další cvičení, která Míšovi pomáhají správně zapojit jednotlivé svaly. V dnešní době záleží hlavně na tom, aby všechny pohyby dělal správně a naopak bojoval s tím, co dělá špatně,“ uvedl tatínek.
Co se týče běžného dne, Míša obvykle vstává v 6 hodin, kdy ho chodí probouzet maminka nebo Eliška. Než se ovšem dostane z postele, musí mu rodiče důkladně projet svaly, aby si zvykly, že už vstávají, a v ideálním případě ještě společně zvládnou celkové protažení. Jelikož se Tereskovi snaží o to, aby byl Míša co nejvíce samostatný, musí se sám obléknout, umýt i najíst. Pokud mu však něco nejde, pomocné ruce jsou vždy poblíž. A on sám už ví, že některé věci, které mu dříve nešly, se drilem změnily a už jdou.
Jelikož se Míša snaží zvládnout všechno sám, jednotlivé činnosti mu zaberou hodně času. Ve tři čtvrtě na osm je už ale vždy připravený a vyhlíží spolužáky, kteří ho do školy pravidelně doprovázejí a pomáhají mu s tím, co zrovna potřebuje. „Už chci být soběstačný, aby si ostatní kluci nemysleli, že mě pořád vodí maminka,“ řekl s úsměvem Míša.
Pohybový handicap Míšu sice v mnohém omezuje, přesto však může navštěvovat nedalekou bezbariérovou základní školu. Ve třídě je navíc k dispozici asistent, který pomáhá dětem se speciálními potřebami. Díky individuálnímu vzdělávacímu plánu může Míša vynechávat některé předměty, na které nemůže docházet s ostatními, s maminkou odjet na rehabilitace nebo domů a poté se do školy zase vrátit.
Na prvním stupni měl Míša nejraději tělocvik, protože mu jeho asistent připravoval speciální cvičení, do kterého se mohl s ostatními zapojit. Jelikož v září ale nastoupil do šesté třídy a sportovní aktivity se začínají hodnotit, musí se letos svého oblíbeného předmětu vzdát. „Budu to mít teď těžší, protože mi skončili oba asistenti, na které jsem byl zvyklý. Ale já to beru jako výzvu. Máme navíc hodnou paní učitelku, která mi ráda se vším pomůže,“ popsal Míša.
Ve škole Míša tráví čas obvykle do dvou hodin, kdy si ho vyzvedne maminka nebo ho opět dovedou kamarádi. Po příchodu domů ho čeká chvilka odpočinku, než se vrhne na rehabilitace a protahování. Jelikož dům Tereskových připomíná malou tělocvičnu, Míša si může vybrat z různých aktivit, ale nejčastěji cvičí s oporou chůzi na páse. Rodiče se mu však snaží ty méně příjemné věci zpříjemnit pomocí vhodné motivace. „Když to všechno zvládám, tak mám odměny, jako je třeba hraní na playstationu,“ uvedl Míša.
Večer se Míša ukládá ke spánku společně se sestrou Eliškou. Mají totiž prozatím společný pokoj a sražené postele, kam si za nimi občas chodí lehnout také maminka. „Vždycky když mě tam chtějí, tak mě hladí a já si to moc užívám,“ řekla se smíchem. Míšův handicap však znamená také problémy s odpočinkem, protože v noci spí stažený. „Celou noc je v křeči, protože se i během spánku jeho tělo s něčím neustále pere. Nemůže si proto dostatečně odpočinout,“ dodal tatínek.
Víkendy se Tereskovi snaží trávit vždycky společně, a to nejčastěji nějakou sportovní aktivitou. Protože je Míša nadšeným fanouškem para hokeje, snaží se navštěvovat jednotlivé tréninky, pomáhá tatínkovi jako asistent trenéra a v budoucnu by s pardubickými Mustangy chtěl také hrát. Spoustu krásných zážitků má celá rodina spojených právě se sportem, ať už je to hokej, atletika nebo něco jiného. „Míša v životě přečetl jenom jednu knihu úplně sám, a to byl Cristiano Ronaldo,“ vzpomíná s úsměvem maminka.
