Vašemu synovi se rozhodl pomoci projekt Hudba pomáhá. Jak jste na tuto nabídku jako rodina reagovali?

Já jsem byla zrovna v Klimkovicích, a když jsem to zjistila, tak jsem měla husí kůži a slzy v očích. Úplně jsem nepočítala s tím, že to dopadne. Když Vojta Sedláček napsal, že pro nás mají dobrou zprávu, tak jsme měli všichni velkou radost.

Co se Davídkovi přihodilo?

Davídek se narodil jako zdravý kluk. V šesti týdnech u něj ale ve spánku došlo k zástavě srdce a krvácení do plic. Jeho monitor dechu začal houkat, a tak jsme zjistili, že Davídek nedýchá. Běželi jsme za ním a začali jsme ho oživovat. Já jsem volala záchranku a manžel zahájil masáž srdce. Odvezli nás do fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde se ho snažili zachránit. Nakonec jsme tam byli měsíc. Musela jsem přestat kojit, protože Davídek vůbec neměl sílu. Všechno se tam jevilo normální a pouštěli nás s tím, že teprve čas ukáže, jaké následky to bude mít.

Jakým handicapem tedy Davídek trpí?

Davídek trpí dětskou mozkovou obrnou, má spastické končetiny a hypotonický trup. Spastická diparéza znamená, že má zaťaté končetiny a neprotahuje je. Sám se nepostaví a svaly se mu tím pádem zkracují. Hypotonický trup znamená, že nemá svaly a jeho trup je povolený. Sám nesedí, dokáže prozatím lézt pouze po kolenou a postupně se snaží chodit.

Co pro něj jeho handicap znamená?

Davídek se nemůže sám najíst. Má povolenou pusu a jazyk, takže mu není rozumět. Nedokáže pohybovat jazykem tak, jak by měl. Umí říct všechno, ale musíme se ho občas několikrát ptát a nechat ho to zopakovat. Cizí člověk mu proto často vůbec nerozumí. Davídek také neovládá pořádně ručičky, nemá totiž rotaci v rameni. Když je něco na stole a chce si to vzít, tak všechno shodí. Neumí se sám najíst a napít. Je tedy odkázaný na celodenní péči.

Jsou nějaké činnosti, které zvládá sám?

Davídek si sám hraje a umí si říct o to, co potřebuje. Řekne si taky, když potřebuje jít na záchod. Je hodně chytrý a umí počítat. Ačkoli byl čtvrt hodiny bez dechu, tak ho zachránili a byl to vlastně takový zázrak.

Jakou léčbu, rehabilitace či terapie již Davídek podstoupil?

Hlavní problém byl v tom, že jsme rok čekali na Davídkovu diagnózu a nevěděli jsme, jak se jeho stav bude vyvíjet. Nejdřív vůbec nebylo znát, že by byl v něčem pomalejší. Diagnózu jsme v podstatě zjistili, až když bylo Davídkovi rok a půl, a tím pádem jsme celý ten rok zbytečně ztratili. Začínali jsme rehabilitovat s Vojtovou metodou, každý den třikrát až čtyřikrát. Někdy to ale Davídek dělal s velkým odporem. Vojtova metoda dává impulzy do mozku a myslíme si, že to Davídkovi pomohlo, ale nedokážeme prozatím úplně posoudit, jak velké výsledky se dostavily.

Jste s Davídkem neustále doma nebo chodí do školky?

Davídek chodí do školky ve Vysokém Mýtě. Hraje si s dětmi a v kočárku s nimi jezdí i na procházky. Má rád kontakt s ostatními a je hrozně společenský. Hodně dobře zapadl do kolektivu. Děti ho mají rády, vždycky se na něj těší a ptají se, kdy Dáda přijde. Taky mu tam všichni pomáhají.

Má Davídek nějaké sourozence? Kdo Vám s péčí o něj pomáhá?

Davídek má čtyři starší sestry. Starám se o něj většinou já, ale všichni mi neustále pomáhají. Kdykoli je o něco poprosím, tak to rádi udělají. Společně také jezdíme na výlety a holky si s Davídkem hodně hrají.

Jak vás samotnou ovlivnil handicap vašeho syna?

Člověk něco takového vůbec nečeká. Nejhorší bylo, že jsme nic nevěděli. Davídkovi určili diagnózu, ale nikdo nám neporadil a nikdo nám nic neřekl. Všechny informace jsme si museli shánět sami. Ani doktoři nám v tomhle nepomohli. Když jsme pak s Davídkem jezdili do léčeben a do lázní, tak jsme se setkávali s mnoha dalšími postiženými dětmi. Těžce jsem to psychicky nesla a mnohokrát jsem i brečela. Byly to často i horší případy než náš, a to člověka hodně ovlivní.

Co je nejtěžší na péči o handicapované dítě?

Pro mě je nejtěžší se s Davídkovým stavem psychicky srovnat. Jako matka bych chtěla pro své dítě kvalitní život, aby byl zdravý a mohl si užívat jako všichni ostatní. Když Davídek teď roste a vidí jiné děti, které kolem běhají, tak chce za nimi. A mně je vždycky líto, že nemůže dělat to, co ostatní. Pokud jde o fyzickou péči, Davídek je zatím malý, takže ho unesu. Ale musím ho krmit, dávat mu pít. Pořád musím být s ním a musím tu být hlavně pro něj.

Máte nějakou oblíbenou vzpomínku z Davídkova dětství?

Davídek je hodně zábavný. Celý den se s ním většinou smějeme. Hrozně rád plave a potápí se. Od malička jsme se ho snažili naučit plavat pod vodou a teď ho to hrozně baví. V Klimkovicích je rehabilitace v bazénu každý den a občas vyrazíme taky do Litomyšle nebo do Mýta.

Čím Vám Davídek dokáže vykouzlit úsměv na rtech?

Občas mi řekne, že jsem jeho láska. Je hrozně milý. Tím, že slyší věci, které mu říkám já, tak mi je občas opakuje.

K čemu by měl sloužit výtěžek letošního ročníku Hudba pomáhá?

Rádi bychom Davídkovi zařídili pobyt a terapii v Klimkovicích. V Ostravě je soukromé rehabilitační centrum Arkáda, odkud má Davídek protetický obleček. Tam bychom také chtěli dojíždět a cvičit.

Je něco, co byste chtěla vzkázat návštěvníkům, kteří přijdou podpořit Vaši rodinu?

Určitě bychom všem, kteří na koncerty přijdou, chtěli moc poděkovat. Budeme všem vděční za jakýkoliv příspěvek. Kdo takovou situaci nezažije, tak si to neumí představit. Dokud jsem sama nevěděla, jaké to je starat se o našeho Davídka, tak jsem si to taky představit neuměla. Takže jsme rádi za jakoukoliv podporu okolí.

Rodiče často péči o handicapované dítě obětují veškerý volný čas. Olivie Hermanová žije se svou rodinou ve Vysokém Mýtě. Má čtyři zdravé dcery a také se stala pečující osobou syna Davídka, který trpí dětskou mozkovou obrnou. Toho se v letošním roce rozhodl podpořit projekt Hudba pomáhá. „Davídek nemá vrozenou vadu, a tím pádem je u něj veliká šance, že se úplně uzdraví. Díky rehabilitacím, které zaplatíme z vybraných peněz, by se mohl jeho stav hodně zlepšit,“ říká paní Hermanová.

Vašemu synovi se rozhodl pomoci projekt Hudba pomáhá. Jak jste na tuto nabídku jako rodina reagovali?

Já jsem byla zrovna v Klimkovicích, a když jsem to zjistila, tak jsem měla husí kůži a slzy v očích. Úplně jsem nepočítala s tím, že to dopadne. Když Vojta Sedláček napsal, že pro nás mají dobrou zprávu, tak jsme měli všichni velkou radost.

Co se Davídkovi přihodilo?

Davídek se narodil jako zdravý kluk. V šesti týdnech u něj ale ve spánku došlo k zástavě srdce a krvácení do plic. Jeho monitor dechu začal houkat, a tak jsme zjistili, že Davídek nedýchá. Běželi jsme za ním a začali jsme ho oživovat. Já jsem volala záchranku a manžel zahájil masáž srdce. Odvezli nás do fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde se ho snažili zachránit. Nakonec jsme tam byli měsíc. Musela jsem přestat kojit, protože Davídek vůbec neměl sílu. Všechno se tam jevilo normální a pouštěli nás s tím, že teprve čas ukáže, jaké následky to bude mít.

Jakým handicapem tedy Davídek trpí?

Davídek trpí dětskou mozkovou obrnou, má spastické končetiny a hypotonický trup. Spastická diparéza znamená, že má zaťaté končetiny a neprotahuje je. Sám se nepostaví a svaly se mu tím pádem zkracují. Hypotonický trup znamená, že nemá svaly a jeho trup je povolený. Sám nesedí, dokáže prozatím lézt pouze po kolenou a postupně se snaží chodit.

Co pro něj jeho handicap znamená?

Davídek se nemůže sám najíst. Má povolenou pusu a jazyk, takže mu není rozumět. Nedokáže pohybovat jazykem tak, jak by měl. Umí říct všechno, ale musíme se ho občas několikrát ptát a nechat ho to zopakovat. Cizí člověk mu proto často vůbec nerozumí. Davídek také neovládá pořádně ručičky, nemá totiž rotaci v rameni. Když je něco na stole a chce si to vzít, tak všechno shodí. Neumí se sám najíst a napít. Je tedy odkázaný na celodenní péči.

Jsou nějaké činnosti, které zvládá sám?

Davídek si sám hraje a umí si říct o to, co potřebuje. Řekne si taky, když potřebuje jít na záchod. Je hodně chytrý a umí počítat. Ačkoli byl čtvrt hodiny bez dechu, tak ho zachránili a byl to vlastně takový zázrak.

Jakou léčbu, rehabilitace či terapie již Davídek podstoupil?

Hlavní problém byl v tom, že jsme rok čekali na Davídkovu diagnózu a nevěděli jsme, jak se jeho stav bude vyvíjet. Nejdřív vůbec nebylo znát, že by byl v něčem pomalejší. Diagnózu jsme v podstatě zjistili, až když bylo Davídkovi rok a půl, a tím pádem jsme celý ten rok zbytečně ztratili. Začínali jsme rehabilitovat s Vojtovou metodou, každý den třikrát až čtyřikrát. Někdy to ale Davídek dělal s velkým odporem. Vojtova metoda dává impulzy do mozku a myslíme si, že to Davídkovi pomohlo, ale nedokážeme prozatím úplně posoudit, jak velké výsledky se dostavily.

Jste s Davídkem neustále doma nebo chodí do školky?

Davídek chodí do školky ve Vysokém Mýtě. Hraje si s dětmi a v kočárku s nimi jezdí i na procházky. Má rád kontakt s ostatními a je hrozně společenský. Hodně dobře zapadl do kolektivu. Děti ho mají rády, vždycky se na něj těší a ptají se, kdy Dáda přijde. Taky mu tam všichni pomáhají.

Má Davídek nějaké sourozence? Kdo Vám s péčí o něj pomáhá?

Davídek má čtyři starší sestry. Starám se o něj většinou já, ale všichni mi neustále pomáhají. Kdykoli je o něco poprosím, tak to rádi udělají. Společně také jezdíme na výlety a holky si s Davídkem hodně hrají.

Jak vás samotnou ovlivnil handicap vašeho syna?

Člověk něco takového vůbec nečeká. Nejhorší bylo, že jsme nic nevěděli. Davídkovi určili diagnózu, ale nikdo nám neporadil a nikdo nám nic neřekl. Všechny informace jsme si museli shánět sami. Ani doktoři nám v tomhle nepomohli. Když jsme pak s Davídkem jezdili do léčeben a do lázní, tak jsme se setkávali s mnoha dalšími postiženými dětmi. Těžce jsem to psychicky nesla a mnohokrát jsem i brečela. Byly to často i horší případy než náš, a to člověka hodně ovlivní.

Co je nejtěžší na péči o handicapované dítě?

Pro mě je nejtěžší se s Davídkovým stavem psychicky srovnat. Jako matka bych chtěla pro své dítě kvalitní život, aby byl zdravý a mohl si užívat jako všichni ostatní. Když Davídek teď roste a vidí jiné děti, které kolem běhají, tak chce za nimi. A mně je vždycky líto, že nemůže dělat to, co ostatní. Pokud jde o fyzickou péči, Davídek je zatím malý, takže ho unesu. Ale musím ho krmit, dávat mu pít. Pořád musím být s ním a musím tu být hlavně pro něj.

Máte nějakou oblíbenou vzpomínku z Davídkova dětství?

Davídek je hodně zábavný. Celý den se s ním většinou smějeme. Hrozně rád plave a potápí se. Od malička jsme se ho snažili naučit plavat pod vodou a teď ho to hrozně baví. V Klimkovicích je rehabilitace v bazénu každý den a občas vyrazíme taky do Litomyšle nebo do Mýta.

Čím Vám Davídek dokáže vykouzlit úsměv na rtech?

Občas mi řekne, že jsem jeho láska. Je hrozně milý. Tím, že slyší věci, které mu říkám já, tak mi je občas opakuje.

K čemu by měl sloužit výtěžek letošního ročníku Hudba pomáhá?

Rádi bychom Davídkovi zařídili pobyt a terapii v Klimkovicích. V Ostravě je soukromé rehabilitační centrum Arkáda, odkud má Davídek protetický obleček. Tam bychom také chtěli dojíždět a cvičit.

Je něco, co byste chtěla vzkázat návštěvníkům, kteří přijdou podpořit Vaši rodinu?

Určitě bychom všem, kteří na koncerty přijdou, chtěli moc poděkovat. Budeme všem vděční za jakýkoliv příspěvek. Kdo takovou situaci nezažije, tak si to neumí představit. Dokud jsem sama nevěděla, jaké to je starat se o našeho Davídka, tak jsem si to taky představit neuměla. Takže jsme rádi za jakoukoliv podporu okolí.